Poslední dobou často přemýšlím, jak vnímá a vidí běžná společnost člověka s postižením. Vidí ‘zdravý’ jedinec člověka s postižením jako někoho koho může milovat? Může mít ‘zdravý’ rád handicapovaného? Tím “mít rád” nemám na mysli přátelsky, sourozenecky nebo rodičovsky, ale partnersky, milenecky, láskyplně, zamilovaně. Myslím tím takovou tu lásku z filmů, která je i ve skutečnosti. Tu lásku, kdy se setkají dva lidé a je jim jedno z jak odlišných sociálních skupin jsou; jaké má jeden nebo oba dva znevýhodnění nebo co si o jejich vztahu myslí jejich okolí. Žijí pro sebe navzájem a ostatní neřeší. Zkratka se mají a jsou spolu.
K téhle úvaze mě dostala diskuze s jedním mým kamarádem, který má také postižení. Když spolu mluvíme, tak spolu probíráme spoustu témat. Někdy mělkých, jindy hlubokých.
Tentokrát jsme řešili vztahy. Svěřila jsem se mu, že mi přijde, že pokud si chce najít přítelkyni kluk s postižením, tak má lepší pozici, než když je tomu naopak. Svou odpovědí mi mou teorii potvrdil. Řekl: “Víš, my kluci to v tomhle máme trochu jednodušší. Aniž si to vy holky uvědomujete, tak v sobě máte mateřský pud ještě předtím než dítě máte. Může vás to ovlivnit, třeba při kontaktu s klukem s postižením. Není to sice fér, ale je to tak. My kluci ale nějaký takový pud nemáme. Fungujeme jinak.”
Začala jsem tedy vzpomínat na různé situace, které jsem prožila a došlo mi, že kluci nás holky s postižením opravdu vnímají jinak. Vnímají nás spíš pouze jako kamarádky než cokoliv jiného.
Přála bych si, aby nás handicapované ‘zdraví’ brali stejně jako bychom byli jako oni. Bez rozdílů. Ve všech směrech. Tedy i v lásce a vztazích.
Zkrátka bych si přála, aby tomu bylo jinak. I proto jsem se rozhodla toto téma tady veřejně otevřít.
Nejnovější komentáře