Během svého života se stále setkávám se situacemi, kdy se mnou ‘zdravý’ chce začít bavit, ale neví jak. Tyto situace by se daly rozdělit
1) Někdy dotyčný dělá, že jako nic. Nenápadně na Tebe kouká a když se trefíš do chvíle, kdy na Tebe kouká, tak honem začne koukat důležitě do mobilu nebo dělá, že nekouká.
2) Dotyčný přijde. Nemluví ale s Tebou. Mluví na Tvůj doprovod (rodiče, kamarády, asistenty, …) Když se ale zapojíš do konverzace, pochopí, že se dá mluvit i s Tebou a plynule k tomu muže přijít.
3) Dotyčný k Tobě přijde. Mluví s Tebou. Mluví, ale jako by naproti němu bylo malé dítě. Používá zdrobněliny a muže i šišlat (TO SE MI TAKY STALO 😩)
Většina těchto situací je pro nás, ‘jiné’, hodně nepříjemná a můžeme být až nepříjemní.
Pokud Ti ale můžu něco skrze tenhle příspěvek poradit, tak to určitě bude, aby si mluvil/a jako by si mluvil se svým kamarádem. Bav se o tom, co zrovna situace přináší nebo o čemkoli jiném. Bav se ale normálně. Klidně i s empatií, ale bez přehnané lítost.
My, ‘jiní’, můžeme vypadat na první pohled jinak. Uvnitř jsme, ale všichni stejní. Chceme se bavit, mít kamarády a zažívat zážitky jako naši ‘zdravý’, ‘normální’ vrstevníci 🙂
Přesně tak. I člověk s handicapem je pořád lidská bytost a zaslouží si to, co ostatní. Aby se k nim zdraví lidé chovali s úctou a slušně s nimi jednali a mluvili. Vždyť patříte do našeho světa. Přítel se mi kolikrát diví, že se s ním bavím jako s dospělým a ne s dítětem. A já na to tak to má být. Vždyť jsi dospělý a ne dítě. A on na to, že ho ostatní vnímají jinak, že se dívají na ten mentální stav. Protože i člověk s mentálním postižením, když je dospělý, tak si zaslouží, aby se s ním jako s dospělým mluvilo. Oni nejsou hloupí, jak si většina zdravé společnosti domnívá, ale jim to jinak myslí a psychika jde jiným směrem. Není ostuda být jiný, ale je ostuda tyhle lidi odsoudit dříve, než je poznáme.